Vlak svobody

čekal na vlak z Karlových Varů

 
Mladší generace si dnes jen velice těžko dokáže představit,
/tedy pokud by vůbec nad takovouto věcí přemýšlela/, že by hranice mezi státy
byla těžko překročitelná a v překročení hranice do jiného státu by občanům
bránily orný pás okolo drátěného zátarasu s elektrifikací, pozorovatelny, miny, nástražná osvěcovala a mnoho dalších vynálezů té poválečné doby.
Po skončení II. světové války v r.1945 až do roku 1950 se jakž takž dalo přejít
hranici i když tato byla střežena z větší části finanční policií aby se zabránilo pašování zboží. Po Únorovém komunistickém převratu v roce1948 se ne všichni občané Československa smířili s narůstající mocí komunistů a nastala největší intenzita opouštění republiky směrem do okolních západních států kam v letech 1948-50 uniklo z republiky přes 23.000 občanů /oficiálně uváděné počty/.
Na základě toho v červenci 1951 vstoupil v platnost zákon na ochranu hranic který na hranice se sousedícími státy přinesl zostřující se režim uplatňovaný vycvičenými a ozbrojenými příslušníky Pohraniční stráže se psy. V souvislosti s případem o kterém se zde dále zmíníme a aby se zabránilo podobným akcím incidentům, nechal tehdejší režim vytrhat koleje na mnoha nevyužitých hraničních přechodech a posléze došlo k výstavbě tzv. >Železné opony< hlavně mezi státy Rakousko a Německá spolková republika i když můžeme říci že podobné metody ochrany hranic se týkaly i sousedních a našich spřátelených států jako Německá demokratická republika, Polsko, SSSR, Maďarsko.
 

Originální způsob k překročení uzavřené a hlídané hranice zvolila malá parta občanů, která jednoduše projela na Západ
vlakem. Na případ který se stal přesně 11. září 1951 bylo tehdy státními orgány uvaleno informační embargo.

Strojvůdce Jaroslav Konvalinka
a Ašský zubní lékař Jaroslav Švec vymysleli plán útěku, který měl za hranice dostat
co nejvíce lidí a nikdo při tom neměl utrpět ani škrábnutí. Rozhodli se zkrátka unést vlak. Bylo jim jasné, že zastavit kolos jako mnohatunový vlak, pohraniční stráže hlídající tehdy hranice prostě nezvládnou.
Útěk plánovali měsíce dopředu a uskutečnili až v den kdy strojvůdce Konvalinka řídil expres z Prahy do Aše.
Přednosta stanice v Chebu Karel Truxa, který již měl za sebou pětiměsíční pobyt v pracovním táboře, odsouzený byl za to že poskytl útočiště dvěma mužům, kteří se skrývali před tajnou policií, věděl že dnes bude řídit Konvalinka. Spolu s manželkou, dvěma dětmi a tchýní nastoupili v Chebu, přičemž dělal že se s nimi nezná. Nastupují také další zúčastnění,
ti do Chebu přijeli osobním vlakem vypraveným z Chomutova. V další zastávce pak s cestujícími přistoupila manželka a
děti Jaroslava Konvalinky. Celý plán měl jeden háček a tím byl topič vlaku Kolabza který byl zapálený komunista a s únosem by určitě nesouhlasil, takže na něj Truxa
krátce před stanicí Aš namířil pistoli a Konvalinka přidal páru aby vlak mohl nabrat co nejvyšší rychlost. Ve výletním vlaku toho dne jelo 111 lidí, z nichž většina vůbec netušila co se chystá a stane. Šlo o žáky Chebského gymnázia kteří jeli na výlet se školou, pacienty kteří vyjeli na výlet a do vlaku přistoupili až
ve Františkových Lázních a také 3 příslušníci 5.brigády PS Cheb - vojáci základní služby. Vlak nicméně před Aší nabral rychlost, projel stanicí Aš, v zápětí přerazil dřevěnou závoru tvořící hranici a byl v západním Německu. Tam pak zůstali organizátoři s rodinami a ještě jeden manželský pár, který se poté rozhodl na Západě zůstat.
Cestující kteří se náhodou ocitli na západní straně hranic se mohli svobodně rozhodnout, buď zůstat anebo se vrátit. 79 cestujících se nakonec rozhodlo vrátit  zpátky do Československa. Některé by však vůbec nenapadlo, že později svého rozhodnutí budou litovat. Byli totiž nuceni projít výslechy komunistické policie StB a už na nich navždy ulpěl prach něčeho podezřelého. Mnoho z nich pak mělo potíže jak ve škole tak v zaměstnání, prostě jim nikdo nevěřil že uvedli pravdivé důvody pro svůj návrat obzvlášť když se předtím na nádraží v Selbu dostali do styku samerickou výzvědnou službou CIA mající za úkol provádět po celém světě operace ve prospěch USA. Povedená akce, nad kterou tehdejší političtí pohlaváři pouze mrzutě skřípali zuby neměla následky pouze pro přímé účastníky, ale podle mnohých se 11. září 1951 zrodil termín "Železná opona". Vlaková souprava pak z Německa přijela nazpět až po měsíci - 11.10.1951.
7.1. - 9.1.1953 se v Karlových Varech konal soudní proces kde bylo obviněno 11 osob "z velezrádných akcí" v souvislosti s Vlakem svobody. Zúčastnění občané z Karlových Varů byli: Josef Sršeň (odsouz.na 22 let) a Josef Čutka (odsouz.na 20 let).


Podívejme se jak to tehdy bylo:




 


 



Unikátní fotografie uneseného vlaku v Selbu, pořízená jedním z výletníků.
/Fotoaparáty nebyly v té době běžnou součástí života, přístroje vlastnili většinou jen někteří jedinci/
Doprovodný text:
Lokomotiva objíždí soupravu na nádraží Selb-Plösberg kam vedla trať z Aše a je na lokální trati Hof-Selb kde končí. Lokomotiva je v postavení
jak přijela z Aše, ale byla odpojena aby mohly dozbrojit vodu a upravit popelník a dýmnici. Vrácena byla až za několik dní včetně soupravy.
Ještě k textu: lokomotiva 365.011 jela až z Chebu kam vlak přivezla z Plzně jiná lokomotiva.
Po rozdělení soupravy najela 365.011, proto mohl strojvedoucí lokomotivu otočit a připravit k akci.
Vlak v Selbu

Hraniční mapa - poválečné dohodnuté rozdělení zón na Sovětskou, Americkou a další
Mapa US a SSSR zónyMapa poválečných zón

Tisk 1951

Proces s osobami které na únosu vlaku spolupracovali nebo o únosu věděli.

Tisk 1953


Podrobné rozpracování celého případu.


Dobové plakáty a fotografie jednoho z přistižených uprchlíků pokoušejícího se překonat hranice.
FotoFotoFoto

Použité materiály z webových stránek:
Smírčí kříže, Svědomí, Stopař, Pohraničník , Deník, Stráž míru - dobový tisk a fotoarchiv Jindřicha Nového.