Pakliže byl Skomarovský v Karlových Varech velice známá osoba,
navíc osoba vyznamenaná osobně Edvardem Benešem, dovede si každý představit co se odehrávalo když se mezi obyvatele dostala zpráva že je zatčen, jaká jsou podezření a že bylo také zjištěno skutečné jméno jiné než celou dobu uváděl. Na základě těchto a dalších uniklých informací pak mezi obyvateli vznikla fáma o tom že Skomarovský v bojícho Dukelský průsmyk zabil důstojníka Rudé armády vzal mu doklady, jeho vyznamenání a celou dobu po válce až dodnes se
za něj vydával. Kdo to byl Skomarovský opravdu. Vypráví Hrihorij Pavlovič Jermolenko alias Skomarovský. Jako vojín Rudé armády jsem sloužil u námořnictva na parníku Železňakov v Sevastopolu a po zničení flotily jsem odešel na úsek fronty pod Starou Rus. Tam jsem také získal první vyznamenání za hrdinství a odvahu, sestřelil jsem německého Junkerse 88. V r.1943 jsem byl poslán do Buzuluku, nastoupil jsem tam v rotě kde byli – podkarpatští Rusíni a Slováci. Zde jsem prodělal výcvik partyzánského charakteru, po absolvování výcviku jsem byl vybaven výstrojí a výzbrojí, zároveň mě byly vystaveny nové průkazy v němčině „Ausweiss“ s německými razítky a znaky z důvodu oklamání nepřítele - já dostal průkaz vystavený na jméno Jurij Skomarovský s udanou adresou v Magdeburku v pracovním táboře že jsem slovenské národnosti a že můj otec je Polák, vystupovat jsem měl jako utečenec z výše uvedeného pracovního tábora. Z Buzuluku jsme byli dopraveni do města Jefremovo a s 15ti členy skupiny jsme prodělali parašutistický výcvik, pak byla naše skupina dvěma letadly zn.Dagles dopravena a vysazena na Slovensku v okolí Banské Bystrice, měli jsme provádět diversní činnost na Slovensku a dále jsme se měli spojit z druhou partyzánskou brigádou která tam operovala. Při výsadku jsem se zranil, naštípnul jsem si kost a 14 dní jsem nebyl schopen chůze navíc celé území bylo obsazeno němci a z toho důvodu nešlo splnit úkol a spojit se s dalšími partyzány. Už po výsadku se naše skupina zúžila na 7 osob a nevím kam se poděli ostatní, pak od listopadu až do ledna 1944 jsme téměř neměli co jíst tak jsme v počtu 5 lidí přepadli německý konvoj několika povozů ale střelba která nastala přilákala další německou posilu a nás 5 padlo do zajetí. Já zůstal sám,byl jsem mučen a kde jsou ostatní jsem se nedozvěděl. Odtud jsem byl poslán do českého tábora kde jako tlumočník působil jakýsi Růžička a tam bylo výslechem zjištěno že jsem polského původu načež jsem byl převezen do koncentračního tábora Ransdorf u Berlína. Dál se mnou byly vedeny výslechy polským němcem Josefem Klapštrekem a ten zjistil že nejsem Polák ale že jsem Rus tak jsem byl převezen do ruského koncentračního tábora ve Stuttgartu kde jsem pracoval v cementárně. V druhé polovině ledna 1945 jsem byl zařazen do Národní divize gen.Budiščenka /zřejmě gen.Bunjačenko-Vlasovci/ kde jsme se připravovali na boj s Rudou armádou, já byl staršina a měl na starosti 30 koní s povozy a 30 osob. Velitelem byl němec Braun. V únoru 1945 ale byla značná část lidí z Vlasovovy armády vyslána k osvobozování koncentra čních táborů a ke sblížení s Rudou armádou. 20.února 1945 jsme vyšli z Mündstetenu směrem na východ směr Drážďany, přešli jsme do Sudet a na Teplice směr Šanov a Louny, do Loun jsme dorazili v dubnu 1945. Již v táboře v Mündstetenu jsem se poznal s mojí manželkou Marií, byla tam v civilním táboře jako Ruska. Do Karlových Varů jsem přišel počátkem roku 1946 a uváděl jsem že jsem Slovák který bojoval na Slovensku v partyzánské skupině „Smrt fašizmu“.
 


 



 

                                            Eskorta skupiny Skomarovského
                                         z K.Varů do Prahy ve středu 22.2.1950:

 
1/. Jiří SKOMAROVSKÝ, pravým jménem Hrihorij Pavlovič Jermolenko, nar.
bydliště Masarykovo nábř. 23, v Karlových Varech byl se zatčeným sepsán první protokol, po transportu do Prahy byl se Skomarovským sepsán druhý protokol v Praze pak odvolává výpověď kterou provedl v Karlových Varech a přiznává že tam při výslechu zapřel že je ruským příslušníkem a uváděl že je Slovenské národnosti dále pak přiznává jen to co se mu dosud prokázalo.
V druhé výpovědi v Praze uvádí že se chce co nejdříve vrátit do SSSR.
 
2/. Karel A. B ě l o u s e k, pravým jménem Belousov, nar.- zatčen 22.ledna 1950
3/. Petr Tatjanin, pseudo Lihovský, nar.
4/. Vasil Masjakov, pseudo Masjak, Ukr.nár., bytem K.Vary Drahovice.
5/. Vasil Černicho, pseudo Kolbasník, nar., čsl.st.př.,bytem Rybáře.
6/. Jan K., nar., Slovenské národnosti, bytem Drahovice.
7/. Boris Stibůrek, správně Boris V, věk 37 let, nar., / získaný spolupracovník StB/ při repatriačním řízení kdy byl zatčen a vyslýchán uvedl orgánům: "Byl jsem vychován v komsomole. Odešel jsem z Rusi bez povolení. Žádám aby bylo přihlédnuto na mé zásluhy při budování ČSR /spolupráce s StB/."
8/. Nina Z. - družka Borise V., nar. , pravoslavného vyznání, bytem Mezirolí, zatčena z důvodu nepovoleného opuštění SSSR, současně s eskortovanou se eskortuje její dcera, věk 7let,
nar.
9/. Rostislav M. – , čsl.st.přísl.,ukrajinské národnosti, bytem Mezirolí.
 
Současně se jmenovanými osobami se zaslaly i jejich vlastní věci a oděvní svršky.Většina zatčených si však vzala pouze nejnutnější věci neboť věřili a chtěli se navrátit zpět do svých bydlišť. Současně byly zaslány i vlastní věci Jiřího SKOMAROVSKÉHO i jeho protokolární výpověď kterou učinil v Karlových Varech. Co se týkalo osobních svršků BĚLOUSOVA nemohly tyto být se jmenovaným zaslány neboť dle sdělení jeho manželky tento žádných neměl.
 
Seznam věcí J. Skomarovského:
3 housle, 5 smyčců, 1 hodinky, 5 prstenů, 1 kousek zubního zlata, 5 párů dětských bačkorek 1 lovecký dalekohled, 1 fotoaparát Agfa, 1 fotoaparátBox Tengor, 1 fotoaparát ZeissIkon, 3 stativy na fotoaparát , 1 radiosluchátka.
 
Seznam věcí A. Bělousova:
1 legitimace KSČ na jméno Karel Bělousek č.1535992, 1 reemigrační průkaz, 1 pracovní průkaz na jméno Karel Bělousek, 2 spisy Min.nár.obrany, 1 žádost o vydání osvědčení o Čs st. občanství pro Karla Bělouska.

 
 






Pátek 24.2.1950
Vnitřní hlášení o splnění úkolu veliteli l.sektoru a uzavření případu.

 
Dne 23.2.1950 o 10.30 hod. byli sovětským bezpečnostním orgánům předáni příslušníci
sovětské státní příslušnosti kteří přímo nebo úzce souviseli s tímto případem. Současně s těmito
osobami byla předána zpráva o činnosti SKOMAROVSKÉHO na našem území, protokolární
výpovědi všech zúčastněných jejich osobní doklady, doličné věci apod.. Tentýž den byly
předány těmto orgánům i manželky a děti Skomarovského a Bělousova které jely zvláštním
transportem, se skupinou Skomarovského bylo ještě předáno dalších 12 osob které byly
jednak odhaleny na základě prováděných šetření v jiných případech a další osoby které byly
zatčeny na dožádání sovětských bezpečnost. úřadů. Uvedená eskorta odjela dne 24.2.1950
o 6 hod. ranní v doprovodu sovětských bezpečnostních orgánů směrem na Vídeň
do hlavního sídla Ruské armády.

                                                                             

Na základě neustálé „šeptandy“ mezi lidmi která byla aktuální ještě rok po zatčení celé
skupiny podalo Velitelství SNB K.Vary
v červnu 1952 dotaz na Hlavní správu do Prahy:
" Mluví se o tom, že Jurij Skomarovský pracuje v Praze jako šofér".
   Sděleno zpět bylo:
"... že se to nezakládá na pravdě a že Skomarovský, který bydlel
v  K.Varech – Zahradní 21, byl předán již dříve do SSSR."

 


Zvláštní zjištění se objevilo před několika lety v roce 2003 v souvislosti s odškodňováním
politických vězňů z té doby a hledáním jiného politického vězně který si kdysi odpykával trest
v Jičínské věznici. Tento bývalý politický vězeň sdělil že seděl v cele s jakýmsi vězněm
Bělouskem, který si tam odpykával 2 roky vězení. Tohoto prý převzala Čsl.eskorta v
Čierné n/Tisou od Sovětských orgánů, byl souzen zde a umístěn v tamní věznici. Spoluvězeň
Bělouska sdělil ještě že tento někdy v noci ze spaní vykřikoval:
„…víc mi nedokážete, jen ty dva… „
                                                                                             

 

 

 




 


                                                                       Závěr 

Protokoly sepsané StB se Skomarovským byly výstižně označeny v předávacím spisu Sovětským orgánům: "Zpráva o činnosti Skomarovského na našem území", žádné další šetření. Při vyšetřování Skomarovského a při křížových výsleších jeho společníků se nikdo nepřiznal k převodům přes hranice a ani se jim nepodařilo prokázat další vraždy, vyšetřovatelé se dozvídali jen o šmelinách a kšeftech. Není ani vyloučeno že vyšetřovatelé se tehdyvelice rádi celého případu zbavili a předali jej Pražským kolegům. Podle slov tehdejších novinářůbyli vražděni nepřátelé národa a zřízení nastoleného dělnickou třídou v roce 1948 což nakonecani nebylo považováno za tak velký zločinvždyť v té době panovalo heslo uveřejněné v tisku: „Lid čistí republiku od sabotérů, zrádců
a nespolehlivých živlů.“ Kde byli souzeni a jaké tresty padly v rozsudcích nad obviněnými J. Skomarovskym a Belouskem nebylo nikdy publikováno a v ruských kruzích na Karlovarsku se potom dlouho vzpomínalo na to cose asi s nimi stalo. Podle zasvěcených lidí byla pravda o Skomarovském jak tehdy vyšetřující orgányzaznamenaly pokud se týká jeho aktivity v Rusku pravdivá ale jeho činnost v koncentračním tábořev Německu byla poněkud jiná jelikož Němci měli zvyk najímat jako kápa občany dotyčných národnostía proto byl jejich zájem o Skomarovského přirozeně velký, citově tupý, bezohledný, bezcitnýkariérista a profesionální voják, v koncentračním táboře byl prý jako kápo zodpovědný za zahubenímnoha ruských občanů a KGB ho měla údajně na listě hledaných lidí „živý nebo mrtvý“ ale pod jehopůvodním jménem a po válce ho všude hledala. Nežli KGB došla až do Karlových Varů Skomarovský už si udělal mnoho přátel mezi vojskem a důstojníci ho bez vědomí jeho minulosti chránili až nakonec když Čs.bezpečnost Skomarovského zajistila a zjistilo se jeho pravé jméno byl převezen do SSSR kde byl odsouzen a zastřelen. Kde – to nikomu nebylo známo ale co bylo známo že ho spravedlnost dostihla zrovna tak jak jeho ženu a všechny ty s ním zainteresované.
 

         
 






Kniha Emila Hrušky s názvem:

je jediné knižní vydání doplněné autentickými fotografiemi z odtajněného archivu MV


 
V roce 2007 vydalo knižní vydavatelství Mladá fronta román Alexe Koenigsmarka
   
A. Koenigsmark: "Román je založen na skutečných událostech o nichž mi vyprávěl otec,
který léta 1945-49 prožil v Karlových Varech."






Účinkují: Ivan Řezáč, Jaroslav Plesl, Kamil Halbich a Anna Theimerová
Scénář: Bronislava Janečková a Emil Hruška
Režie: Dimitrij Dudík
Zvuk: Petr Šplíchal




Foto z návštěvy autora stránek v Archivu MV v Praze v r. 2005

Vpravo: Mgr. Dalibor Státník, ředitel archivu

Co obnášela příprava podkladů pro rozkrytí fám které panovaly mezi karlovarskými starousedlíky
a pamětníky v případu Skomarovský a fakta o kterých nehovořím.

Na jméno Skomarovský jsem narazil při jednom ze setkání s pamětníky kteří žili po II. světové válce
v Karlových Varech a od kterých jsem se chtěl dozvědět nějaké podrobnosti o roce 1945. O obsazení
Karlových Varů Rudou armádou a něco o jménech ruských generálů které jsem měl na fotografiích.
Ve městě jsem potkal jednoho z pamětníků té doby, pana Hulína ze Staré Role, který měl co do učinění
s hledáním pravdy v archivech MV o svém příbuzném, vědci - který také v poválečné době zmizel.
Tak jsem se dostal ke spisům kde figurovalo i jméno Skomarovského a jeho přátel. Důležité bylo i to,
že jsem tak získal číslo spisu který obsahoval veškeré protokoly z výslechů osob okolo tohoto případu.
Navštívil jsem tedy Archiv MV v Praze a předložený spis byl tak rozsáhlý, nebyla možnost spisy ofotit, bylo možné provádět jen výpisky ručně a tak nebylo možné vše do detailu projít za jedno odpoledne.
Zaměřil jsem se tedy pouze na hlavní postavu Skomarovského a karlovarské osoby o kterých ve městě
šly fámy o jejich účasti na vraždách a byli tak důležití pro tento případ. Musím poznamenat že v mém vyprávění jsem se vyhnul nebo změnil jména několika Karlovaráků kteří ještě žijí, se Skomarovským
se důvěrně znali a v té době se s ním přátelili. Domnívám se že by nebyli rádi kdybych se zmiňoval
o jejich výpovědích v protokolech v tehdejším případu. Z protokolů stejně vyplývá, že jejich místa v případu nebyla tak důležitá jak se mezi pamětníky traduje a že ani nestálo za to se o tom rozepisovat
Další důležité poznatky jsem získal i od pana Zinegera z Mezirolí který již v poválečných letech jako
mladík v Mezirolí bydlel a kde také žil se svojí rodinou Bělousov, pravá ruka Skomarovského.
Pan Zineger si tehdy v mládí s jeho dětmi hrával a kamarádil a přátelství s dnes již odrostlými kamarády
z dětství trvá dodnes.
 

Podobné a jiné kriminální případy z nedávné minulosti.
 


2006