Zemřel přímý pamětník poválečného dění v Karlových Varech 1945
který se pohyboval v politických kruzích i funkcích a podílel se na
prvních krocích naší nové republiky jako člen
Prvního Revolučního národního výboru.

Jaromíra Kytýře označili kronikáři a pamětníci osvobození Karlových Varů jako posledního
z nenápadných hrdinů května 1945 v našem městě.
Narodil se 21. srpna 1922 v Praze, kde vystudoval gymnázium a obchodní akademii. Jeho osud podstatně
ovlivnila II. světová válka. V roce 1942 byl totálně nasazen jako pomocný dělník v Karlových
Varech ve fi rmě Christ a Hoffmann – železářství. V našem městě se dočkal konce války.
Tehdy se stal společně s dalšími Čechy členem Revolučního národního výboru, který se zasloužil o to,
že se ve městě nebojovalo. S pomocí Američanů převzali civilní správu města do svých rukou bez krveprolití. Spolu se svými přáteli Aloisem Kačenou, Stanislavem Segmüllerem, Jindřichem Šípkem, Jindřichem Houkalem
a dalšími osvědčil Jaromír Kytýř v té pohnuté době na konci války kuráž, vlastenectví, občanskou rozvahu
a věrnost demokratickým zásadám. Po válce odmítl nabízenou kariéru a zůstal bezpartijním. V akci 70 tisíc lidí
do výroby musel proto opustit zaměstnání a byl, již podruhé ve svém životě, nasazen do výroby.
V roce 1954 byl dokonce zatčen a obžalován za negativní postoj k republice. Z třiapůlletého trestu odnětí
svobody si odseděl osmnáct měsíců. Později pracoval v karlovarské vodárně jako účetní a jako plánovač u Pozemních staveb. Byl náruživým myslivcem, aktivním členem okresní pobočky politických vězňů
a od roku 1995 čestným členem Klubu přátel Karlových Varů. Zastupitelstvo města udělilo Jaromíru
Kytýřovi 16. dubna 1996 čestné občanství. Ve zdůvodnění bylo uvedeno „za zásluhy o převzetí moci
z rukou německých úřadů a za činnost v Revolučním národním výboru“.
Na poslední cestě v karlovarském krematoriu se s ním přišlo rozloučit velké množství přátel,
spolubojovníků a známých.
- PhDr. Zdeněk Musil -
 



 
17. ledna 2009 jsem navštívil Jaromíra Kytýře naposledy.
Jako vždy jsme vzpomněli na rok 1945 a dění v poválečných Karlových Varech.
Úsměvnou vzpomínkou pro mne zůstává - že když jsem se s ním setkával oslovoval mne
vždy Jaroušku i když se jmenuji Kristian. Bylo to proto, že Jaromír přijímal mého otce Jaroslava
jako jednoho z prvních Čechů v Karlových Varech již 10.května 1945 a od té doby
byli spolu velkými kamarády.
Při posledním setkání a probírání se ve vzpomínkách jsem se dozvěděl zajímavost že v místech
horního nádraží - před vchodem - byly tehdy v podzemí rozsáhlé protiletecké kryty /chodby/.

www.fofifo.com